Prosinec 2013

I am all broken..

29. prosince 2013 v 23:42 | Chloé |  My diary
Já vím, že bych měla být ráda, ale jsem na ten pocit tak zvyklá, že si bez něj nepříjdu jako já, ale jako někdo jiný.. Po dlouhé době necítím ten pocit, že chci umřít.. Než začaly prázniny, byl ten pocit tak dlouhodobý a intenzivní, že se bez něj teď cítím neúplná... Je to zvláštní? Já nevím. Když je někdo na něco tak navyklý a zažívá to denně, ať je to pozitivní nebo negativní, tak to začne brát jako kus sebe.. něco, co do jeho života patří a je jeho součástí, ikdyž je to bolestivé. Tak jsem to měla já a nevím, jak s tím novým pocitem teď naložit. Předtím jsem měla i takové stavy, že jsem cítila neskutečnou bolest v hrudníku a měla tak hrozný pocit uvnitř, že jsem jednoduše myslela, že to nevydržím a omdlím (už se mi to dvakrát stalo).. A teď? Teď cítím jen zvláštní, nepojemovatelnou prázdnotu...
Zapaluji si cigaretu a přemýšlím. Přemýšlím nad těmi nejsmutnějšími a nejhoršími okamžiky mého života. Nic necítím. Myslím, že to, co se stalo na Šťedrý den už byla moje konečná. Jsem slaboch.
S váhou jsem na tom furt stejně :).


Omlouvám se za ty depkárny, ale komu to mám asi říct? Neumím mluvit s lidmi o pocitech a připadalo by mi, že je tím otravuju. Děkuju za vyslechnutí

Vaše Chloé

Well why aren't you skinny then?

26. prosince 2013 v 19:36 | Chloé
Dříve, než jsem se stala součástí toho kolotoče, jsem anorexii zavrhovala a nechápala. Myslela jsem, že ty holky prostě nejedí a to je celé. Neuvědomovala jsem si to utrpení všeho odříkávání, tu sebenenávist a všechny ty pocity a prázdnotu. Nedokázala jsem si představit, kolik nenávisti samy k sobě musí ten člověk nést, aby zvracel nebo používal jiné prostředky k vyprazdňování. Nechápala jsem to, ani jsem se o to nepokoušela a jednoduše jsem si řekla, že ty holky ( vyjímečně kluci) nejsou normální a že jsou blbý. Nevěděla jsem, čím si procházejí a že to není to tak jednoduché, že si člověk jen řekne, že nebude jíst. Chutě z minuty na minutu nezmizí a pud sebezáchovy taky ne. Ano, na začátku je to snažší, ale čím déle se pokoušíme, tím se to sává težší a těžší... Přesto všechno pochybuji, že s tím jde přestat. Nedokážu si představit, že bych s tím vůbec někdy dokázala skončit a zbavit se těch myšlenek, které se mi pomalu, ale jistě objevily časem v hlavě a nejsou ochotné odejít. Ani to nechci. Ani bych se nechtěla vyléčit. Ten strach, ten šílený strach z toho, že dokonce života zůstanu na váze, jakou mám teď (49 kg při 165 cm...ano nechutné, co si budem nalhávat, vždycky zhubnu a pak se vyhoupne váha nahoru i z toho nejzdravějšího pokrmu) se nedá překonat. Neumím si to představit. Přijde mi to snad jako fobie z tloušťky nebo váhy, kterou nepovažuju za dostatečně nízkou... A nejhorší na tom všem je, že bych se té své posedlosti nedokázala vzdát ani kvůli rodině.. kvůli nikomu. Prostě bych s tím nadobro nedokázala skončit kvůli nikomu, leda sobě a to se nestane. Tak proč si to tak komplikuju? Proč vůbec jím, když vím, že honění za mou vysněnou váhou nikdy neustane a ta touha po vychrtlosti také ne? Proč si házím, a vlastně hodně z nás, klacky pod nohy a ničíme si tak svůj vlastní sen? Anorexie není jenom o hubenosti.. Je to i o tom mít pocit, že se dokážu překonat, dokážu dojít do svého cíle a nezastaví mě ani vlastná nebezpečí.. Je to i jen další, akorát pomalejší způsob sebevraždy... Doufám, že si uvědomujete, že kdo to dotáhne do konce možná umře? Takže se tu podporujeme v něčem, co nás může zabít? Tyhle řádky píšu s naprostým klidem a nepříjde mi na tom ani nic šokujícího. Myslím, že si to uvnitř uvědomujeme všechny, jen se to bojíme říct nahlas nebo si to doopravdy v hlavě připustit... Každá z nás jen může doufat, že se dokáže zastavit včas.. K tomu mám ale ještě dlouhou cestu, ale těším se, až tam budu...


Ten obrázek kompletně vystihuje, jak to doopravdy je..

Vaše Chloé

I guess you just don't care about the pain, you cause me everyday.

26. prosince 2013 v 10:13 My diary

Všichni mě štvou. Svýho kluka nechci ani vidět, ani slyšet. Nikoho nechci vidět, maximálně za účelem jít se opít a zapomenout na všechno. Prostě nic jinýho nechci dělat, jen být mimo tento svět a na chvíli se cítit živá, jenže to nemůžu kvůli přiteli. Nejradši bych ho něčím praštila a řekla mu, ať si zkusí žít v tom, v čem já (teď nemám na mysli samozřejmě jen anu, děje se toho až moc špatnýho v mým životě)... Prostě nechci s ním bejt jen zalezlá doma. Pak se mi honí hlavou jen ty nejhorší myšlenky... Proč to nemůže pochopit? Aktuálně nedokážu být dobrou přítelkyní.. ani nechci..tolik jsem se snažila a on si stejně našel milion věcí, co mi vyčíst a udělat ze mě nejhoršího člověka na světě...
Ať se podívá na sebe.. Nedokáže nic jiného, než mi ubližovat.

Cítím se ztracená.

Vaše Chloe

Merry Christmas

24. prosince 2013 v 12:49 | Chloé

Přeji Vám šťastné a veselé Vánoce ♥. Užijte si je a ať dostanete hezké dárky, které potěší :).



Přemýšlela jsem, proč máme všichni tolik rádi Vánoce (vynechávám dárky) . Hodně lidí odpoví, že kvůli jídlu a cukroví, ale myslím, že to není zrovna náš případ. Všichni snad oodpoví, že kvůli té atmosféře. Ale, odkaď se bere?
Jistě, když jsme byli malé děti a věřili na Ježíška, tak pro nás Vánoce byly něco magického a nadpřirozeného, ale teď, když všichni známe pravdu, tak stále máme rády Vánoce a něco nás na nich přitahuje. Moje myšlenka je, že máme pocit, že musíme být šťastné. Všichni ten pocit mají a tak se přetvařují, aby bylo všechno tak, jak o Vánocích 'má'...
Nebo se pletu? Možná ta léta v dětství, kdy jsme se celý rok každý rok těšili na Vánoce, v nás zanechaly určité pocity pravého štěstí, které se jednou za rok v nás probudí a my máme pocit, že jsou Vánoce a všechno s tím spojené speciální, protože...protože se za dlouhou dobu necítíme bezmocně, ale spokojeně a dobře.

To je jen pár utržků z mých myšlenek :).

Ještě jednou krásné Vánoce.

Vaše Chloé

Am I really such a bad person?...

23. prosince 2013 v 23:35 | Chloé |  My diary
Ahoj,

cítím se hrozně. Příjdu si jako hrozně špatný člověk. Už tak prožíváme v rodině jedno z nejtěžších období kvůli událostem, které se nedávno udály a stále pokračují a mamka byla vždycky psychicky labilní (nemyslím to špatně, ale ono se to tak prostě doopravdy říká) a teď je na tom dost špatně (ne, že já bych nebyla, ale já ji o tom nic nepovídám narozdíl od ní) a mám pocit, že ten můj problém s jídlem, o kterým bohužel tak nějak ví (akorát neví ty věci kolem, že mi z toho hrabe a co všechno jsem schopná udělat), ji asi moc nepomáhá... Příjde mi, že jsem z celé rodiny špatná jen já a všechno je moje vina, ikdyž celou tuhle situaci zavinil naprosto jiný, sobecký, manipulativní a bezcitný člen rodiny. Stejně je to moje vina. Říkám tu o tom určitém členu rodiny takové ošklivé věci, ale nemám na to právo, já nejsem o nic lepší. Místo toho, abych byla aspoň já 'ta normální' v rodině, kloužu také na tenkým ledě a změnu razantně odmítám. I pro mamku nemám sílu a ani nechci skončit s hladověním a i se všeme těmi obětmi, které musíte podstoupit. Přestože to nenávidím, tak to bezvýhradně miluju a myšlenka, že bych byla tlustá je tak strašidelná, že se prostě nemůžu vzdát své hubnoucí ( a někdy bohužel zas nabírací) mánie. Prostě to nedokážu. Nechci. Zasloužím si za svoji sobeckost všechny ty hnusný věci, co se dějou.

Promiňte za kažení vánoční atmosféry, ale potřebuju se z toho vypsat.

Jinak přeji štastné a veselé Vánoce alespoň Vám ♥. Užijte si to zítra!



Love is pain. And we'll do it again.

22. prosince 2013 v 17:59 | Chloé |  My diary
Ahoj,

musela jsem si udělat nový blog. Trvalo to dost dlouho, protože jsem neměla čas kvůli škole a teď mám dva týdny volno, tak jsem si ho rovnou udělala :). Můj starý byl: chloe-the-fool, facebook https://www.facebook.com/chloe.fool.1.

Blog mi byl velkou oporou a hlavně Vy, tak snad se teď všechno dá zas do zajetých kolejí :). Nepřibrala jsem, to né, to si o mne nemyslete, jen jsem furt dost daleko od své vysněné váhy a to se musí změnit!!

Dneska..asi před dvěma hodinama jsem koukala do svého zdravotního a očkovacího průkazu, kde, jak všichni víte, se zapisují kontrolu, tudíž i výška a váha. Zjistila jsem šokující věc! Ve 12-ti nebo 13-ti jsem měla 41,1 kg (ne, anorexií ani jinou poruchou příjmu potravy jsem netrpěla) při 156 cm, BMI 17,1 (podváha). O dva roky později, tedy myslím, že mi bylo kolem 14-ti, 15-ti, jsem měla 56 kg při 163 cm (BMI podle doktorů normální, neboli tlusťoch). 'Jak jsem mohla nabrat tolik kilo?', ptala jsem se sama sebe... Bylo to takhle: Někdy v sedmé třídě jsem z nervů na gymplu kvůli jednomu učiteli začala být pod velkým nátlakem a stresem, který jsem pravděpodobně řešila jídlem. Pamatuji si, že jsem byla schopná přijít domů a naposezení sníst 5 rohlíků s Nutellou bez mrknutí, nemluvě o tom, že tím můj den s jídlem samozřejmě vůbec nekončil. Můj jídelníček se vlastně skládal převážně ze sladkého..moje tělo si na něm postupem času zvyklo a vytvořilo silnou závislost. A tehdy jsem pravděpodobně nabrala tolik :(...
Fakt se za to nenávidím, mohla jsem mít váhu pod padesát bez hladovění, kdybych nezačla žrát jako prase. Je mi ze mě špatně, fakt se za to nenávidím... No, alespoň mám novou motivaci :). Teď bych měla váhu 46 kg (při výšce 165,2 cm), kdybych se nezačla tolik bezmyšlenkovitě cpát, s přesvědčením, že nepřibírám... Ale ono jo.. A hodně.


Aktuálně jsem na tom psychicky dost zle, moje rodina se pomalu a jistě bortí.. Možná sem někdy napíšu, co se děje, do toho hrozný nátlak ve škole a moje myšlenky. Bylo mi i líp.. Ale to jsem si toho nevážila a nevěděla, co ještě přijde.

Jídelníček:
Snídaně: Půlka fakt tenkého plátku chleba (bylo mi zle a ráno jsem měla s***** :D)
Svačina: Jablko..
Oběd: Trochu vařeného chřestu s pár kousky lososa (víkend a máma... už tak se na mě blbě kouká)
Svačina: ---
Večeře: Nic a basta, už jsem toho sežrala dost :D

Stydím se.

Vaše Chloé